× když se nikdo nedívá, dívám se já

20. května 2017 v 15:23 | No Hero |  Articles
Stojím v koupelně před zrcadlem, vlhké vlasy svázané v gumičce, pod očima tmavé šmouhy od neumyté řasenky z předešlého večera, mastnotou lesknoucí se obličej a mezi rty kartáček. Krouživými pohyby, pohyby nahoru a dolů, dovnitř a ven si čistím zuby rádoby bělící pastou. Z mobilu vyhrává play list "lunacy", plný aktuálně oblíbených songů, zatím co v hlavě poletují chaotické myšlenky smíšené s textem právě hrající písničky. Ještě několik tahů a pěnu vyplivuji do umyvadla. Kartáček opláchnu pod tekoucí vodou a vhodím zpátky do kelímku mezi ostatní kartáčky. Vlažnou vodou si vypláchnu ústa a omývám obličej. Ručníkem si téměř do sucha otřu čelo, tváře, víčka, nos i bradu. Mezizubím kartáčkem dokončím ústní hygienu, při které nevyplivuji pěnu, ale vodu a sliny s trochou krve.

Zadívám se na krátkou chvíli na svůj výjev do zrcadla. Z myšlenek se stávají hlasitá slova a já potichu párkrát opakuji "Ty to zvládneš. Jasný? Zvládneš to. Zvládla jsi i horší, těžší věci. Tak nad tím nepřemýšlej.", přestože jsem doma úplně sama. "I never knew the world will be so cold, now all I wanna do is…" Vychází mi od úst s větší hlasitostí, když si na tvář nanáším krém. Příjemně voní a cítím, že mám kůži o něco čistší a svěžejší. Je mi teplo, tak jsem jen v podprsence a teplákových šortkách na doma. Usmívám se na sebe a zpívám si. Pak jsem na chvíli zase nesvá a opakuji ta "povzbuzující slova". Ať už mám ale na rtech smích či strach, v břiše a na hrudi cítím cosi nepříjemného. Nervozitu. Nespokojenost se svou vlastní osobou. Hrůzu z mé málomluvné povahy. Co když on bude dalším člověkem, který mi bude tuhle moji vlastnost zazlívat a nebude se se mnou chtít dál bavit, protože má pocit, že se mnou není řeč? Co když nebude mít trpělivost, která je se mnou mnohdy za potřebí? Sakra nesnáším, když nad tímhle pořád přemýšlím. V mysli se bijí věty jako "Snaž se mluvit. Snaž. Snaž, jinak to dopadne tak, jako vždycky." s větami podobnými těmito "Jestli nemá trpělivost, ať si jde. Když mu na tobě bude záležet, zůstane. Zůstane a bude trpělivý. Bude se snažit stejně jako ty."

Jednoduché a jemné líčení zakončuji červenou rtěnkou s vůní čokolády. Rozpouštím si mokré vlasy, pořád udržuji oční kontakt se svým odrazem. Prohlížím si každý centimetr od černé podprsenky nahoru. Vypadám lépe než předtím a to mi dodává špetku, opravdu jen špetku sebevědomí a sebelásky. "A když mám hravou, tak si potřebuju hrát…" Zbytek skladby "pana Calina" umlčí zvuk fénu, kterým si vysušuji vlasy necelých pět minut. Vzadu mám pár pramenů ještě navlhlých, ale ty za pár chvil doschnou. Pořád a pořád se nemůžu zbavit nepříjemného pocitu, který mi koluje žilami a brní celým tělem. Proč jen musí tyhle chvíle přijít pokaždé, když se mi to vůbec nehodí? Teď, při rozčesávání světle hnědých vlasů, mluvím normálně nahlas. Přesvědčuji se, že ten pocit zmizí, jakmile se s ním setkám. Doufám, že třeba vymizí hned po přesvědčovací části mé samomluvy, ale houby. Ještě není ani na ústupu, neustále mě přepadají vlny, které zintenzivňují můj strach. Valí se přímo od srdce. Pro změnu na sebe mluvím anglicky a chodím po baráku. Mám ještě dost času, rozhoduji se tedy, že vyžehlím trochu prádla. Zapínám si televizi a jsem potichu. Hádám se se svým hlasem už jen v hlavě. Po chvíli se soustředím jen na žehlení.

Za půl hodiny se již chystám ve svém pokoji před velkým zrcadlem, ve kterém vidím celé své tělo jen ve spodním prádle. Koukám na sebe. Hodnotím se. Pomalu se oblékám. Fascinuje mě to. Nemám svůj vlastní pokoj zrovna dlouho a tak jsem ani neměla možnost vidět celou svou osobu v činnosti, kterou dělám každý den. Vzhledově se sama sobě docela líbím, ale vím, že bych mohla vypadat i lépe. Chtělo by to jen trochu zpevnit.
Každopádně pořád proklínám svoji stydlivost, strach a nervozitu. V tomhle bych se fakt nejradši nakopala. Zpraví se to, ale až za dlouho a já už chci, aby tahle ta věc odkráčela pěkně pryč, protože mě omezuje. Vyklepaná jsem vždycky z toho, že nebudu vědět, o čem se s dotyčným bavit.
Kam se jen tenhle článek ubírá… Chtěla jsem psát hlavně o tom, co dělám, když mě nikdo nevidí a dostala jsem se snad úplně jinam. Aspoň si to myslím.

Někdy mě vidí, ale nevidí děje uvnitř mě nebo jsou přítomni, a kdyby viděli výraz v mé tváři, došlo by jim to, ale je moc tma nebo jiná překážka. Jednou na intru jsem měla blbou náladu, myslím, že na mě přišla někdy večer. Všechny tři spolubydlící byly vzhůru, domnívám se. Byla jsem schoulená a otočená hlavou ke stěně a došlo na několik málo slz. Jaká slova se linula "mým světem" tentokrát? "Nenávidím se. Nenávidím se. Nenávidím se." Měla jsem chuť křičet a řvát, ale to nebylo možné. Škoda že nebyl den a já u sebe neměla krábu. Nejsem velký kuřák, vlastně se za kuřáka ani nepovažuju z toho důvodu, že vykouřit všech dvacet cigaret v jednom balení by mi trvalo hodně dlouho. Klidně až tři měsíce - takovou dobu mi zabralo vyplýtvat krabičku tabáku v papíru a to jsem cigarety z ní nekouřila sama. Zkrátka, abych se vrátila k sebe nenávistným myšlenkám, kdybych si několikrát potáhla a vydechla, vyklidnila bych se. Na jistotu. Ale smůla, děvče, je po večerce a ty stejně nemáš co hulit. Byl to zatraceně blbej stav. Ani nevím, proč jsem si ta slova pořád opakovala, ale bylo to děsný. Byla i nebyla jsem sama.

Tak abych tento nudný a zdlouhavý článek zakončila a shrnula. Po oblékání jsem se vydala na místo setkání. Uviděla jsem ho a v té chvíli byl ten špatnej pocit na pár sekund nejintenzivnější. Po pár vteřinách ale zase vymizel. Rozplynul se a já se snažila, aby nebyla trapná ticha. Podobně to je u každého člověka, kterého moc neznám.
Co dělám, když se nikdo nedívá? Mluvím sama se sebou. Někdy z dobré, někdy z horší nálady. Povzbuzuji se i srážím k zemi. Když se nikdo nedívá, dívám se já. Sama na sebe. Na svoji nahou i oblečenou sebe. Na svoji nalíčenou i nenalíčenou a rozcuchanou sebe. Dívám se na člověka, který má v očích strach, beznaděj, ale i radost a touhu. Pozoruji, jak se lámu a bortím, následně jak se sestavuji zpátky dohromady, jak dezinfikuji, zašívám a zalepuji čerstvé a bolavé rány. Musím se toho ještě hodně naučit. Musím akceptovat samu sebe, musím se mít ráda takovou, jaká ve své jednoduchosti i složitosti jsem. Dejte mi čas. Já rozkvetu. Jednou snad ano.
- No Hero
 


Komentáře

1 B. B. | E-mail | Web | 24. května 2017 v 8:42 | Reagovat

"Musím akceptovat samu sebe, musím se mít ráda takovou, jaká ve své jednoduchosti i složitosti jsem. Dejte mi čas. Já rozkvetu. Jednou snad ano."

Snažím se se akceptovat už nějakých 23 let. Nedaří se mi to. Jeden den si už už říkám, že začínám překonávat své komplexy, přestávám vidět nedostatky a začínám je mít ráda. Pak přijde den druhý a jsem zase zpátky, ve své temné ulitě a nevím, co si se sebou počít. Musím se mít ráda, ale nejde mi to. Nejde mít ze dne ráda člověka, o kterém jsem schopná říkat jen samé nehezké věci. Nejsem schopná se pochválit. Nejde to, neumím to.

Chtěla bych rozkvést, snad jednou.

2 nodamnhero nodamnhero | E-mail | Web | 24. května 2017 v 15:00 | Reagovat

[1]: Zatím jsem na tom tak nějak stejně jako ty.. Nějakou naději mám. Kdo ví, jak to se mnou dopadne. Teď mám přesně takový stavy, kdy jednou neřeším, jaká jsem a jsem s tím vlastně v pohodě a jindy se nesnáším.
Snad se jednou dočkáme, snad rozkveteme. A když ne, třeba se se sebou aspoň smíříme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama