× poems

30. května 2017 v 19:37 | No Hero |  Articles
Básně, básně.. S nimi zvrací se mý emoce krásně.

Moc hezky řečeno, no ne? Dal by se tak doslovně vysvětlit můj vztah k básním nebo spíš proč je vlastně píši. Chci se se světem podělit o pár věcí, které se k tomuto tématu vztahují - kdy jsem začala intenzivněji psát, proč, jaké jsem měla a mám důvody nebo taky co si o svých vlastních básních a o poezii celkově myslím.

Veršům a slokám jsem se věnovala už dříve, třeba na základce nebo i v prváku na střední, ale nebylo jich tolik, jako teď. Až minulý rok, někdy na podzim myslím, jsem objevila pravou podstatu psaní básní, hlavní účel. Můj účel.

Přijde mi zajímavé, že v době, kdy jsem začala básně psát, do mého playlistu se vloudil interpret, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že bych jej začala poslouchat. Některé jeho texty jsou sice o ničem, ale většinou z každého jeho díla se mi líbí alespoň malá část. Dle mého názoru by si každý v jeho tvorbě našel pár slov a veršů, které by lahodily uším i duši. Některými lidmi je kritizován, jinými milován. Kdo ho poslouchá, ví, že jeden řádek může pro dva lidi znamenat něco úplně jiného. Texty této bytosti mi byly pouze menší inspirací. Nejsem žádná kopírka. Hlavním důvodem bylo, že jsem v té době a někdy i teď nezvládám samu sebe a vlastně i některý jedince okolo mě. Občas to musí nějak ven. "Malování mých myšlenkových obrazů" do podoby textu, který se někdy může, ale taky nemusí úplně rýmovat, mi pomáhalo. A bavilo mě to. Některý moje výlevy nejsou třeba úplně podle pravdy, to je snad zřejmé, ale do každé vkládám mezi řádky kus sebe, velký kus svých emocí - smutku, nenávisti, beznaděje- a hlavně se tak v tu chvíli třeba cítím a dokážu si sama sebe s tou flaškou vodky představit. Damn, nestává se ze mě alkoholik..?

Moje poezie není většinou optimistická a růžová. Je temná, nasáklá kouřem, alkoholem, slzami a požitku z dané chvíle a vlastně vším možným. Každý má nějaký problémy a většinou je řeší každý po svém. Já svoje temné chvilky řeším takto. Popravdě se mi v takových horších náladách píší básně o dost lépe. Nápad a chuť něco sepsat nepřijde z donucení. Z donucení mi to prostě tolik nejde. Přesto bych se chtěla neustále zlepšovat a psát na různá témata. Aspoň se o takovej experiment pokusit. Dříve jsem cca jednu, dvě radostnější napsala, proč to neprubnout teď? Uvidíme, uvidíme..

Nejsem toho názoru, že by byly mé výtvory nějaké úžasné či co. Nemají se snažit být na prvních příčkách oblíbenosti, originality, nápadu či čeho všeho ještě. Samozřejmě je mým cílem se vypsat ze svých blbých nálad, ale taky chci, aby byly aspoň trochu dobré a lidi se v nich dejme tomu našli. Nebo aby mě našli, trošku pochopili, o co se snažím, co chci vlastně říci. Pokud ne, bulet kvůli tomu přece nebudu. Věc, kterou fakt nemám ráda je, když se někdo tomu, co ze sebe vypotím, směje. Zatím tohle udělal jen bratr a díky němu jsem právě zjistila, že pokud to udělá kdokoli, nadšená nebudu. Něco třeba může připadat vtipné i mně, ale ani teď mě nenapadá nic moc srandovního. Na druhou stranu potřebuju názory ostatních lidí. Sakra, je to zamotaný. Já jsem zamotaná. Nechme toho.

O básních obecně mám takovej názor, že je každý může psát, jak chce a o čem chce. Neohlížím se na nějaká pravidla mimo strukturu básně. Básně prostě musí vypadat jako básně, že? Pokud jde o rým, líbí se mi více, když tam nějaký je, ale není to nutnost. Poezie má mnohdy svoje kouzlo, hlavně když vás něčím zasáhne. Nedávno jsem například narazila na tuhle báseň. Vážně moc se mi líbí a zasáhla mě hned několikrát. Jen si ji přečtěte.

Pokud vám psaní taky tak pomáhá, pokračujte a nehleďte tolik na názory ostatních. Z velké části jsou jen a jen pro vás a vaši potřebu. Nikdo je ani nemusí vidět. Sama mám několik básní, které tady na blogu nejsou. Možná někdy budou, možná ne. To vykvete v budoucnu.

Tímto podporuji vás všechny špatné i dobré, optimistické i do temna hledící básníky. Vás všechny ať už by se mi vaše díla nelíbila, či ano. Básně jsou básně. Nedávejme jim striktní pravidla. Nechme každého vybláznit se v každém písmenu, rýmu, v každé čárce i tečce, ve všech metaforách, které nikdo nechápe. Nechme nedokonalost pohltit papír. Nechme nedokonalost vsáknout se do duše čtenáře, co o verše jen zavadí pohledem. Nechme je kritizovat i milovat. Plačme, křičme, obdivujme, smějme se.. Prostě vypusťte tok plný toho, co vy opravdu jste a vžijte se do každého momentu, kdy držíte pero nebo mačkáte klávesy.
Jaký názor ohledně poezie máte vy?
- NoHero
 

× cigarette moment no. 2

22. května 2017 v 17:20 | No Hero |  Poetry
Asi před týdnem jsem složila další "cigaretový moment". Líbí se mi možná i více než předešlý.. Posuďte sami. Chystám se na článek, kde se rozepíši o tom, co pro mě vlastně básně jsou, co pro mě znamenají. Ale nic neslibuji, protože se znám. Každopádně, ten nápad mám v hlavě dlouho, můžu tedy jen doufat.

Cigarette moment no. 2

Tmavé mraky,
ztrácím se,
svítivé blesky,
na zemi svíjím se…
V ruce pero,
ve sklenici líh,
všude kolem šero,
kůže bledá jako sníh.

Ležím v trávě,
stébla vinou se mi kolem prstů,
co svírají cigaretu,
kolem boků,
co nevěnují pohyb rytmu deště,
když píšu planá slova,
prázdné verše,
a srdce říká "Ještě".

"Ještě",
jako když vzdychám mu do tváře,
jako když na sobě cítím silné dlaně,
a svírám polštáře,
a chci, aby mé tělo zalila záře,
když nehty držím ho pevně,
a z hrdla zakňučení se mi páře.

"Ještě",
nemůžu přestat psát,
nemůžu přestat nikotin do plic sát,
sakra, nechci na nic si hrát,
proč nepřestanou si všechno brát?
Proč berou mi naději,
rozkrádají srdce,
na kusy?
Na tisíc kusů…
Pak vezmou i moje hlasy,
a kropí mě těmi svými,
hlasitými.

Takové myšlenky,
plují si mlhou,
tiše i hlasitě,
přímo nade mnou,
nad hlavou mou,
mimo mé sítě,
avšak stejně skončí na papíře,
v neúplné míře.
_____


× když se nikdo nedívá, dívám se já

20. května 2017 v 15:23 | No Hero |  Articles
Stojím v koupelně před zrcadlem, vlhké vlasy svázané v gumičce, pod očima tmavé šmouhy od neumyté řasenky z předešlého večera, mastnotou lesknoucí se obličej a mezi rty kartáček. Krouživými pohyby, pohyby nahoru a dolů, dovnitř a ven si čistím zuby rádoby bělící pastou. Z mobilu vyhrává play list "lunacy", plný aktuálně oblíbených songů, zatím co v hlavě poletují chaotické myšlenky smíšené s textem právě hrající písničky. Ještě několik tahů a pěnu vyplivuji do umyvadla. Kartáček opláchnu pod tekoucí vodou a vhodím zpátky do kelímku mezi ostatní kartáčky. Vlažnou vodou si vypláchnu ústa a omývám obličej. Ručníkem si téměř do sucha otřu čelo, tváře, víčka, nos i bradu. Mezizubím kartáčkem dokončím ústní hygienu, při které nevyplivuji pěnu, ale vodu a sliny s trochou krve.

Zadívám se na krátkou chvíli na svůj výjev do zrcadla. Z myšlenek se stávají hlasitá slova a já potichu párkrát opakuji "Ty to zvládneš. Jasný? Zvládneš to. Zvládla jsi i horší, těžší věci. Tak nad tím nepřemýšlej.", přestože jsem doma úplně sama. "I never knew the world will be so cold, now all I wanna do is…" Vychází mi od úst s větší hlasitostí, když si na tvář nanáším krém. Příjemně voní a cítím, že mám kůži o něco čistší a svěžejší. Je mi teplo, tak jsem jen v podprsence a teplákových šortkách na doma. Usmívám se na sebe a zpívám si. Pak jsem na chvíli zase nesvá a opakuji ta "povzbuzující slova". Ať už mám ale na rtech smích či strach, v břiše a na hrudi cítím cosi nepříjemného. Nervozitu. Nespokojenost se svou vlastní osobou. Hrůzu z mé málomluvné povahy. Co když on bude dalším člověkem, který mi bude tuhle moji vlastnost zazlívat a nebude se se mnou chtít dál bavit, protože má pocit, že se mnou není řeč? Co když nebude mít trpělivost, která je se mnou mnohdy za potřebí? Sakra nesnáším, když nad tímhle pořád přemýšlím. V mysli se bijí věty jako "Snaž se mluvit. Snaž. Snaž, jinak to dopadne tak, jako vždycky." s větami podobnými těmito "Jestli nemá trpělivost, ať si jde. Když mu na tobě bude záležet, zůstane. Zůstane a bude trpělivý. Bude se snažit stejně jako ty."

Jednoduché a jemné líčení zakončuji červenou rtěnkou s vůní čokolády. Rozpouštím si mokré vlasy, pořád udržuji oční kontakt se svým odrazem. Prohlížím si každý centimetr od černé podprsenky nahoru. Vypadám lépe než předtím a to mi dodává špetku, opravdu jen špetku sebevědomí a sebelásky. "A když mám hravou, tak si potřebuju hrát…" Zbytek skladby "pana Calina" umlčí zvuk fénu, kterým si vysušuji vlasy necelých pět minut. Vzadu mám pár pramenů ještě navlhlých, ale ty za pár chvil doschnou. Pořád a pořád se nemůžu zbavit nepříjemného pocitu, který mi koluje žilami a brní celým tělem. Proč jen musí tyhle chvíle přijít pokaždé, když se mi to vůbec nehodí? Teď, při rozčesávání světle hnědých vlasů, mluvím normálně nahlas. Přesvědčuji se, že ten pocit zmizí, jakmile se s ním setkám. Doufám, že třeba vymizí hned po přesvědčovací části mé samomluvy, ale houby. Ještě není ani na ústupu, neustále mě přepadají vlny, které zintenzivňují můj strach. Valí se přímo od srdce. Pro změnu na sebe mluvím anglicky a chodím po baráku. Mám ještě dost času, rozhoduji se tedy, že vyžehlím trochu prádla. Zapínám si televizi a jsem potichu. Hádám se se svým hlasem už jen v hlavě. Po chvíli se soustředím jen na žehlení.

Za půl hodiny se již chystám ve svém pokoji před velkým zrcadlem, ve kterém vidím celé své tělo jen ve spodním prádle. Koukám na sebe. Hodnotím se. Pomalu se oblékám. Fascinuje mě to. Nemám svůj vlastní pokoj zrovna dlouho a tak jsem ani neměla možnost vidět celou svou osobu v činnosti, kterou dělám každý den. Vzhledově se sama sobě docela líbím, ale vím, že bych mohla vypadat i lépe. Chtělo by to jen trochu zpevnit.
Každopádně pořád proklínám svoji stydlivost, strach a nervozitu. V tomhle bych se fakt nejradši nakopala. Zpraví se to, ale až za dlouho a já už chci, aby tahle ta věc odkráčela pěkně pryč, protože mě omezuje. Vyklepaná jsem vždycky z toho, že nebudu vědět, o čem se s dotyčným bavit.
Kam se jen tenhle článek ubírá… Chtěla jsem psát hlavně o tom, co dělám, když mě nikdo nevidí a dostala jsem se snad úplně jinam. Aspoň si to myslím.

Někdy mě vidí, ale nevidí děje uvnitř mě nebo jsou přítomni, a kdyby viděli výraz v mé tváři, došlo by jim to, ale je moc tma nebo jiná překážka. Jednou na intru jsem měla blbou náladu, myslím, že na mě přišla někdy večer. Všechny tři spolubydlící byly vzhůru, domnívám se. Byla jsem schoulená a otočená hlavou ke stěně a došlo na několik málo slz. Jaká slova se linula "mým světem" tentokrát? "Nenávidím se. Nenávidím se. Nenávidím se." Měla jsem chuť křičet a řvát, ale to nebylo možné. Škoda že nebyl den a já u sebe neměla krábu. Nejsem velký kuřák, vlastně se za kuřáka ani nepovažuju z toho důvodu, že vykouřit všech dvacet cigaret v jednom balení by mi trvalo hodně dlouho. Klidně až tři měsíce - takovou dobu mi zabralo vyplýtvat krabičku tabáku v papíru a to jsem cigarety z ní nekouřila sama. Zkrátka, abych se vrátila k sebe nenávistným myšlenkám, kdybych si několikrát potáhla a vydechla, vyklidnila bych se. Na jistotu. Ale smůla, děvče, je po večerce a ty stejně nemáš co hulit. Byl to zatraceně blbej stav. Ani nevím, proč jsem si ta slova pořád opakovala, ale bylo to děsný. Byla i nebyla jsem sama.

Tak abych tento nudný a zdlouhavý článek zakončila a shrnula. Po oblékání jsem se vydala na místo setkání. Uviděla jsem ho a v té chvíli byl ten špatnej pocit na pár sekund nejintenzivnější. Po pár vteřinách ale zase vymizel. Rozplynul se a já se snažila, aby nebyla trapná ticha. Podobně to je u každého člověka, kterého moc neznám.
Co dělám, když se nikdo nedívá? Mluvím sama se sebou. Někdy z dobré, někdy z horší nálady. Povzbuzuji se i srážím k zemi. Když se nikdo nedívá, dívám se já. Sama na sebe. Na svoji nahou i oblečenou sebe. Na svoji nalíčenou i nenalíčenou a rozcuchanou sebe. Dívám se na člověka, který má v očích strach, beznaděj, ale i radost a touhu. Pozoruji, jak se lámu a bortím, následně jak se sestavuji zpátky dohromady, jak dezinfikuji, zašívám a zalepuji čerstvé a bolavé rány. Musím se toho ještě hodně naučit. Musím akceptovat samu sebe, musím se mít ráda takovou, jaká ve své jednoduchosti i složitosti jsem. Dejte mi čas. Já rozkvetu. Jednou snad ano.
- No Hero
 


× new new start

17. dubna 2017 v 16:07 | No Hero |  Info
Ležím si tak v posteli, nohy pokrčené a na břiše notebook. Venku je šero, není moc hezky, což vůbec nezlepšuje moji náladu. Slyším jen tichý hukot počítače, tikající budík a z otevřeného okna se k mým uším linou zvuky zvenčí. Sem tam projíždějící auta, štěkající psi, hlasy nebo prostě jen tok nedalekého potoka. A co v mojí hlavě? Všechno a nic.
Přemýšlím, co po té dlouhé době napsat. Blog je ta nejmenší starost, přesto mi trochu chyběl. Proběhla opravdu malá rekonstrukce. Pouze jsem se zbavila pár "toxických" článků a vytvořila nový design, který se mi mimochodem nelíbí tak jako ten předchozí. Hlavně jsem se zamýšlela nad tím, že některé věci, co sem píšu, by cizí lidi číst neměli a taky je jisté riziko, že když o někom píšu a ta osoba pak článek vyčmuchá v mém počítači, nebo prostě blog náhodou najde a podobně, stát se může cokoliv, nedělá to dobrotu. Jedna osoba jednoduše strkala nos, kam neměla, tím mi ale otevřela oči. Proto jsem hodně článků smazala. Avšak chci znovu zavést "Chaos" články, který se daj pokládat vlastně za deník, akorát je budu psát jinak. Kolikrát mám náladu pod bod mrazu, a neuškodí se vypsat. Někdy básně prostě nestačí. Nechci nikoho kritizovat nebo spíš o někom psát takhle veřejně. Budu se snažit psát zkrátka tak nějak obecně, bez přezdívek a podobných pitomostí, některý detaily i vynechám. Sice zrovna tyhle články nikoho nezajímaly, ale přijde mi vhodný o tom informovat, třeba si je přece jen někdo četl.
Jak je na tom tvorba básní? Mám jich zase docela dost, ale nemám úplně pocit, že by se mi některá z nich nějak zvlášť líbila. Průběžně je měním a upravuju či dopisuju, tak snad se tyhle stránky dočkají něčeho dalšího. Pořád mě baví ty verše psát, ale nejde to, když se do té činnosti nutím.
Ta má aktivita tady na blogu se nejspíš nezmění. Možná pokud mě to opravdu chytne tak ano, ale kdo ví. Sama doufám, že ze svojí prázdně plné hlavy něco vypotím. Nějaký ten pátek dokonce uvažuju nad tím, že bych začala psát povídku. Vlastně jsem už něco začala psát, ale pak se mi to nelíbilo. Začnu znova. V hlavě mám pár nápadů, ale toho jednoho se držím docela pevně. Nevím, jestli potom popřípadě přidávat kapitoly např. na Wattpad nebo sem. Časem se rozhodnu, ale Wattpad bych klidně zkusit mohla. A měla bych konečně napsat článek o Poetizeru.. Na tom jsem taky dlouho nebyla a nic nepřidala. Typická já, snad u ničeho dlouho nevydržím.
No fajn, dost slibů i neslibů. Pokusím se se sebou něco udělat. S tou blbou náladou se mi nechce skoro nic, u čeho bych musela namáhavě používat mozek. Ubíjí mě to. Budu se snažit.
- No Hero

× forget-me-not in a paper cage

1. února 2017 v 20:13 | No Hero |  Poetry
Skoro po týdnu se zde zase objevuji. Pár dní zpátky jsem v mém seznamu přání na Google Play znovuobjevila jistou aplikaci Poetizer a stáhla si ji. Zatím jsem s ní vcelku spokojená, ale k hodnocení této appky se dostanu v jiném článku. Doufám, protože já toho taky kolikrát naslibuji, že ano.. Zatím mám na profilu na Poetizeru 2 básně a jedna z nich je právě tato. Druhou můžete najít i tady na blogu. Snad se vám bude trošku líbit.. Já ji mám docela ráda, i když není úplně "doko". Popravdě jsem v ní původně měla samé "poměnky" místo pomněnek. A to jsem myslela, že v gramatice jsem docela dobrá. Co vy? Znáte Poetizer, popř. ho používáte?

Pomněnka v papírové kleci

"Pane,
nakreslete mi pomněnku,
mám ji v mysli vyrytou,
modrou a čistou,
nevinnou,
protože zanechala vzpomínku."

Pán,
načrtl rostlinku,
která byla by jako hudba bez not,
kdyby malíř neměl vodovku,
a štětec jí nedal život.

Muž,
byl docela pocuchaný
vypadal otupěle,
smutně,
přesto maloval vřele,
a jeho tah byl ladný.

"Tady,
pomněnka pro vás,
modrá a čistá,
jako vy nevinná,
skoro jako vy,
jinak taky..
Křehkosti má okovy,
no ano, stejně, jako vy."

Stonek i okvětní lístek,
tady nezvadnou,
je zde uchovaný kvítek,
fantazií a barvou,
v papírové kleci,
a v mém mramorově bílém srdci.
_____

flowers, art, and drawing image

× new year's resolutions

26. ledna 2017 v 15:49 | No Hero |  Inspiration
Všichni to známe. Ty cíle a úkoly, které si lidé dávají do nového roku. Na začátku je skoro každý stejný: nadšený pro věc, odhodlaný své plány podniknout a rozhodnutý splnit zkrátka vše. Rok chtějí pak zakončit pohledem na vyškrtaný seznam s naplňujícím pocitem štěstí. Jak však tato "cesta" bude pokračovat, je jen na jednotlivci. Abychom dosáhli něčeho, po čem opravdu toužíme, musíme se k tomu donutit, dopracovat, dřít, snažit se, projít si i tím nepříjemným a hlavně vytrvat. Vždy je dobré mít nějaký plán, jasná to věc.
dedication, biggoals, and discipline image
new year, resolution, and new year's resolutions image
No a tohle je to slavné předsevzetí. Já osobně si nic nesepisovala a jsem zastánce toho, že když už chce člověk začít, měl by to udělat hned. Hned zvednout prdel a začít makat. Na druhou stranu, proč ne? Někdo potřebuje nějak začít a nový rok je vlastně docela ideální. Takže lidi, co si píší předsevzetí, vůbec neodsuzuji, samozřejmě pokud to ten člověk myslí vážně a pracuje na sobě a na svých snech a nevykřikuje, že ty věci stoprocentně splní jen tak do větru.
Jak už jsem psala, jestli se chcete do něčeho dát, nejlépe hned, nejlépe ve chvíli, kdy jste nejvíce zapálení a motivovaní. Pusťte se do všeho, do čeho chcete, ať už jde o pěknou postavu, zdravější životní styl, změnu šatníku, naučení se nového jazyka nebo zdokonalení se v některém již známém (můj případ), navštívení vysněného města, sebepoznání a podobně.. Nebojte se toho, nebuďte leniví, neprokrastinujte. Myslete hlavně pozitivně. Některé věci chtějí čas, tak buďte trpěliví a vytrvalí. Nezáleží na tom, zda je nebo není začátek nového roku. Pokud se ještě necítíte začít zrovna v tuto dobu, zkuste štěstí na jaře nebo klidně až na podzim. Závisí jen a jen na vás, jak si s tím poradíte. Sedněte si, napište, co chcete zvládnout např. následující měsíc a dejte se do práce. Začněte od základů a postupujte výše. Nastanou-li pády, znovu se postavte a pokračujte dále, každý chybuje.
Co se týče mě.. Věci, kterých chci dosáhnout, mám tak nějak v hlavě. Možná si později napíšu nějaký seznam, ale rozhodně už těm úkolů a cílům nebudu říkat "předsevzetí". Navíc mám některé sny a přání už nějakou dobu, někdy i více než rok. V některých pokračuju, s některými teprve začnu. To už je ale můj plán a moje cesta.
× Co vy a předsevzetí či plány do budoucna nehledě na nový rok? ×
- No Hero

× cigarette moment no. 1

18. ledna 2017 v 20:24 | No Hero |  Poetry
Co takhle pár básní, které by měly něco společného? A nejen stejný název.. Který bude pořád v angličtině. Proč ne. Zatím jsem jim dala jméno "Cigarette moments", je totiž možné, že ten titul v budoucnu změním. Uvidím. Každopáádně, nekouřím. Teda skoro, někdy si popravdě dám, ale to se stane jednou za čas. Měla jsem období, kdy jsem měla i vlastní kráby. Jedna mi vydržela fakt dlouho. Musela jsem mít prostě chuť nebo někoho, s kým si dát, nejspíš proto ani nejsem závislá nebo tak. Nepotřebuju to, ale vím, že mě kolikrát jedna cigareta dokáže vyklidnit a "nastolit v myšlenkách mír". Tady je prvních několik veršů.. Básně na sebe nějak navazovat nebudou, jsou to jednoduše momenty.

Cigarette moment no. 1

Seděla na lávce,
poslouchala rap,
v očích emoce,
co dávaj lidem slap.

Mezi prsty cigaretu,
zapaluje,
vnímá otupělost,
vkládá do rtů,
potahuje,
má tak nějak zlost.

Trýzní ji povědomý zvuk,
ona je ta bytost,
která nezbaví se muk,
která neví,
kdy má dost.

Čeká na tramvaj,
vdechuje klid,
vydechuje deprese,
chce vědět,
jak sakra žít,
ale z místa nehne se.

Slyší slova,
trhají ji na kusy,
opakují se znova a znova,
říkají pravdu,
od slz pak slepené řasy.

Prší nekonečně dlouho,
kolem prochází lidí nemnoho,
kapky smáčí látku,
prosakuje jí zima,
chlad,
výjev z minulého pátku,
odradí ji od chyb snad.

Koupe se v nejistotě,
celou tu dobu,
její přezdívkou je prázdno,
radši jděte támhle do hrobu
s planýma kecama,
ona ví, že je spolčená s vadama.

Konečně nasedá,
těší se do tepla,
domů,
trocha nikotinu sedla,
tak v hlavě nemá sto hromů,
když do postele ulehá..
_____

anime, manga, and cigarette image

× on rails

3. ledna 2017 v 19:09 | No Hero |  Poetry
Docela to střídám, všímáte si? Jednou normální článek a pak nějaké ty verše. Tuto jsem logicky psala ve vlaku.. Vlastně většinu jsem psala ve vlaku, ale tady je to dost očividný, no ne? Nikdy pořádně nevím, co do úvodu do článku s básní napsat. Zkrátka čtěte, chvalte, kritizujte, hledejte chyby..

Na kolejích

Světla mezi kapkami deště,
prodírají se šerem,
vypadá to tak nějak všedně,
oknem dívám se ven.

Na kolejích, ve vlaku,
myšlenkama zpátky,
mezi očima vrásku,
chvění i pod vrstvou látky.

I když sedím v teple,
uvnitř sžírá mě zima,
nevědomím vědomí kvete,
a před očima jen tma.

Přitom žárovka ozařuje tváře,
všech, co klidně sedí,
přesto něco v hlavě se mi páře,
druhé já němě hledí.
_____

empty, gif, and summer image

× if I had decided differently

29. prosince 2016 v 18:16 | No Hero |  Articles
Kdybych se rozhodla jinak, mohla jsem teď být na jiné škole.
Kdybych se rozhodla jinak, poctivě bych chodila na další lekce v tanečních a odtancovala zbylé plesy.
Kdybych se rozhodla jinak, nebavila bych se se svojí nejlepší kamarádkou.
Kdybych se rozhodla jinak, bylo by méně kluků, se kterými jsem chodila.grunge, dark, and decisions image
Kdybych se rozhodla jinak, postavila bych se strachu.
Kdybych se rozhodla jinak, kvůli strachu bych utekla.
Kdybych se rozhodla jinak, nemusela jsem se trápit kvůli osobám, které za to nestojí.
Kdybych se rozhodla jinak, nezažila bych perfektní chvíle.
Kdybych se rozhodla jinak, nezažila bych chvíle, kdy se mi chtělo umřít.
Kdybych se rozhodla jinak, nepoznala bych nové lidi.
Kdybych se rozhodla jinak, poznala bych nové lidi.
Kdybych se rozhodla jinak, změnilo by se tolik věcí.

Kdybych se v životě rozhodla jít opačným směrem, nebyla bych tam, kde jsem teď. Něčeho lituji a něčeho zase ne. Lituju toho, že jsem se upnula na člověka, který to ani nepostřehl a nějakou dobu tím pádem zavrhovala někoho, kdo o moji přítomnost a má slova stál. Na druhou stranu mi tahle zkušenost otevřela oči, hlavně tedy onen člověk, jehož směrem jsem se po nějaké době naštěstí obrátila. Začínám si uvědomovat, co vlastně chci a za to jsem mu opravdu vděčná. Takže toho nakonec možná ani nelituji. Každá chyba nás nějakým způsobem posouvá dál. Některá nás žene ke štěstí, jiná do záhuby, ale nikdy ji úplně nevymažeme, pokud se tedy nejedná o chybování v pravopisu či v počtech a podobně. Svá špatná rozhodnutí bychom měli nahrazovat správnými, abychom docílili radostného konce. Jsou ale i chyby, které prostě nenapravíme. Jejich linie dění častokrát již dávno skončila, přesto se k nim se shrbeným svědomím "rádi" vracíme.
Chci dělat tak, abych svých činů a slov nelitovala, ale vím, že v budoucnu přijdou jak vzlety, tak pády.. Měla bych se připravit.
- No Hero

× satisfaction guaranteed

28. prosince 2016 v 12:00 | No Hero |  Poetry
Protože básní není nikdy dost.. Tahle je trochu lechtivější a možná o to víc se mi líbí. Samozřejmě jsem ji psala někdy v říjnu-listopadu a objevuje se zde až teď. Avšak, kdo by chtěl najednou nálož několika básní, že ano?

Spokojenost zaručena

Krajka černá,
jako má duše,
jsem jen tobě věrná,
touha mě kouše.

Chci tě jen pro sebe,
jako drogu tě mít,

spolu, jen spolu budeme,
v posteli se bít.

Spokojenost,
ta bude jen tvoje,

posedlost,

je vlastnost moje.

Polib mě,
pokousej mi ret,
dělej mě,
pohybuj se tam a zpět.

Udělám tebe,
tak jak to umím,
líbat tě dole,

s láskou si volím.
_____

gif, satisfaction, and grunge image

Kam dál